V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svit lampi jakoby se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy odděloval od zbitku knihovny, zdvyhl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekli. Vybledlým zlatým pýsmem, které se už odlupovalo tam stála slova v jazycích, jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připoměla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jako by věděly, že je tu někdo kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhly pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stidla krev v žilách. Kniha křičela. Spěšně ji zaklapl a dal se na útěk.