Mezi neinformovaným občanstvem převládá od nepaměti bludný názor že školství je blahodárná instituce kde zástupi mládeže jsou poučovány, a vychovávány obětavými muži a ženami. Z tohoto mylného předpokladu vycházeli všichni reformátoři a bojovníci za novou střední školu pročež jejich snahy zatím vždy končili nezdarem. Neboť střední škola je ve skutečnosti kolbiště, kde utlačovaný lid studencký vede nesmyřitelný boj proti panujícím kantorům. V tomto zápase jest veškerá inicyativa na straně studentstva. Uvážíme-li, že kantorstvo je vyzbrojeno zbraní tak mocnou a drtivou, jako jsou pětky neboli pumy, pochopíme jaké vynalézavosti a neúnavnosti je třeba, aby bezbranný študák potřel nepřítele. Mnozí nezasvěcenci se domnívají, že vyučovací hodiny jsou vyplněny intenzívní prací, po které je nutno načerpati nových sil, k čemuž jsou určeny přestávky. Ve skutečnosti je přestávka dobou horečné činosti. Za několik minut musí student opsat cvičení z matematiky které zapoměl doma vypracovat, vstřebat do sebe pět stránek o historii Punských válek, připravit taháky, naučit se zpaměti Erbenovy Svatební košile, či vyjmenovat jihoamerické řeky. V hodině pak odpočívá. Někteří nechápaví učitelé žáky ustavičně ruší neustálým vyvoláváním, napomínáním ba i řevem a pouštěním hrůzi.