Stály jsme na hranicích věčné zimy. Pevným krokem jsme překročily ledovími vlnami ztuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klenbami, které se třpytili oslnivími křišťály a jejichž varhany zněly jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyšší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolali samý vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzívavý klid. Mlčky stály kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklím ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmívajícím se palácem, pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametali všechny stopi cesty, až jsme stanuly pod chrámovými klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.