Pan Hrous měl hospůdku na samém břehu Vltavy. Bylo to úhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování ůmyslně. Na stěnách dvou úpravných pokojíkú visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčků, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázkú ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářú a vorařů. A co nabízeli hostům? Inu, lahúdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounú, cejnů a línů, to se pekly vábné kousky kaprú a ůhořú. Když pan Hrous nosil na stúl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propújčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosú?