Vesnice v údolí se probouzý. Drúbež si už odkokrhala a odkdákala své ráno, ze dvora se ohlásil dobitek hlubokýmy tóny, lidi ještě není slyšet. Až kdyš na kostele raní zvon ukončí svou povýdku, oběvý se první známky lického života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komýnem, nad druhým, třetím aš na konec všech padesát nebo šedesát kommýnů celé vsi posílá svůj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevisoko nad střechy, je řítký, takže se brzy rozplívá v čisté vzdušné báni nad vsí. Nemůže bít na světě nic mírnějšího a mýruplnějšího než toto dýchání jitřních lidských ohnišť. Stojíš nad vsý, vydiš průsvitné stužky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemislíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, polévky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře raního obětního obřadu, kterým se pokorní lidští tvorové připomínají nebesúm, a znamení, která podávají jeden druhému a celému svketu, že přečkali noc a že v mýru a klidu se započal jejich noví den.