Vesnice v ůdolí se probouzý. Drúbež si uš odkokrhala a odkdákala své ráno, ze dvora se ohlásil dobytek hlubokými tóny, lidi ještě není slyšet. Až kdyš na kostele raní zvon ukončí svou povídku, oběvý se první známky lického života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komýnem, nad druhým, třetím až na konec všech padesát nebo šedesát kommínú celé vsy posílá svůj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevisoko nad střechy, je řídký, takže se brzy rozplývá v čisté vzdušné báni nad vsý. Nemůže být na světě nic mírnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lidských ohnišť. Stojíš nad vsí, vydiš průsvitné stušky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemislíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, polévky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře raního objetního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesům, a znamení, která podávají jeden druhému a celému svketu, že přečkali noc a že v míru a klidu se započal jejich noví den.