V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadamy knih viděl na cestu. Svyt lampy jako by se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy odděloval od zbytku knihovny, zdvyhl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekli. Vybledlím zlatým písmem které se už odlupovalo tam stála slova v jazycích, jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připomněla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jakoby věděly, že je tu někdo kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhly pronikavé skřeky při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spěšně ji zaklapl a dal se na útěk.