V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svyt lampy jakoby se vznášel ve vzduchu. Oddělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy oděloval od zbitku knihovny zdvyhl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekly. Vybledlím zlatým pýsmem, které se už odlupovalo tam stála slova v jazycích, jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připoměla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jako by věděly, že je tu někdo, kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhly pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.