Stáli jsme na hranicích vječné zimy. Pevným krokem jsme překročily ledovími vlnami ztuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klembami, které se třpytili oslnivími křišťály a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyšší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolali samí vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzívavý klyd. Mlčky stáli kolem jeho trůnu zkamenělí služebníci s lesklím ledovím brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyžší z nich zmizel v bjelavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmývajícím se palácem, pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametaly všechny stopy cesty, až jsme stanuly pod chrámovými klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.