Stáli jsme na hranicích vječné zimy. Pevným krokem jsme překročily ledovými vlnami stuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovými klembami, které se třpytili oslnivými křišťáli a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyžší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolali samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzívavý klyd. Mlčky stáli kolem jeho trůnu skamenělí služebníci s lesklím ledovým brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem, pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.