V příštích dnech se sjelo do zámecké tvrze mnoho vznešených hostí. Jedlo se, pilo a o ničem jiném se nemluvilo, než o blížící se velké události, o souboji, který rozhodne o budoucých majitelích panstvý zdejšího kraje. Jednoho sluného dne uprostřed léta sešly se hosté v blíském březovém háji. Jako poslední přicházejí zemanovy sinové. Lesní rohy zasténaly. Šípy vilétly z napjatých tětiv. Dva stíny vykreslily na obloze stejné oblouky. Oči všech letěli s nimy ale nestačili jejich rychlosti. Hluboké ticho náhle prolomyl nadšený šum kolemstojících. Opět zazněl táhlí zvuk lesního rohu. Souboj zkončil. Okamžik, který rozhodl o budoucích vládcích této krajiny minul. O kterém ze zemanovích sinů budou moci říkat, že je vítězem? Ale tváře těch, kteří horečně hledají odpověď, zůstaly udiveny a sděšeny. Dva šípy, dva střelci, a přece nikdo z nich nevyhrává. Ostří šípů dopadla v krátké vzdálenosti od sebe stejně daleko. Údiv pojal všechny, kteří stály kolem. Starý zeman svraštil čelo, a nenacházeje najednou slov, přistoupil k objema sinům.