V jednom Pražském divadle se zkoušela hra bratří Čapků Loupežník, v níž jako nápovjeda pracoval jistý pan Šolle dlouhý a hubený úředník z poštovní Spořitelny na Žižkově. Ale napovídal zle příliš se vžíval do rolí gestikuloval, měnil hlas, zkrátka prožíval hru jako by byl na scéně a tak režisér usoudil, že by se měl nápověda vizkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý, nabídl mladíkovy roli komickou. Jako blesk z čistého nebe se objevil komyk Jindřich Plachta, herec s nezamněnitelným projevem a neviným zevnějškem jehož laskavému, téměř nesmělému humoru se smálo i publykum ve slavném osvobozeném divadle. Komyk měl ale také jednu velkou vadu, protože jako herec-amatér trpjel hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal a když vstoupil na scénu, chvěl se mu hlas. Přesto nikdy neztratil svou popularitu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vydobil v blískavém a třpitivém světě nalýčených, zářivě vyzývavých filmových hvězd.