Byl jednou jeden mudrc, jehoš sláva obletěla svjet. Říkalo se, že není otásky, kterou bi neuměl zodpovědět, že není sporu, který by neusmířil, a není žáka, který bi od něj neodešel moudřejší. Jednoho dne ho navštívila žena s malým chlapcem a stěžovala si: „Mistře! Mám velké trápení se svím synkem. Výš, je hodný, šikovný a bistrý, ale má strašnou chybu. Vječně musí mlsat. Sní všechno slatké, co mu přijde pod ruku!“ „Dobře,“ pravyl učenec, „odejděte, vraťte se příští týden a já si váš problém zatím promislím.“ Ženu to sice udivylo, že na tak prostou radu musí čekat, ale samozřejmně poslechla. Za týden přivedla chlapce znovu. „Ještě jsem otásku nevyřešil,“ vzdychl mudrc. „Odejdi a vrať se za týden.“ To celé se stalo ještě jednou. Teprf po třech týdnech mudrc chlapce přivolal: „Poslyš,“ řekl mu vážně, „nemlsej tolyk. Věř mi, človjek se bes toho obejde.“ S tím chtěl oba propustit. Ale ženě to nedalo a zklamaně ho oslovyla: „Odpusť my mou smělost, ale to je všechno? To jsem přece synkovy řekla už stokrát! O tom jsi potřeboval přemýšlet tři týdny?“