Vesnice v ůdolí se probouzí. Drúbeš si uš odkokrhala a odkdákala své ráno ze dvora se ohlásil dobitek hlubokýmy tóny, lidi ještě není slišet. Až když na kostele ranní zvon ukončí svou povýdku, oběvý se první známky lického života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komýnem, nad druhým, třetím aš na konec všech padesát nebo šedesát komínů celé vsy posílá svúj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevisoko nad střechy, je řítký, takže se brzi rozplývá v čisté vzdušné báni nad vsí. Nemúže bít na světě nic mírnějšího a mýruplnějšího než toto dýchání jitřních lidských ohnišť. Stojíš nad vsí, vydiš průsvitné stušky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemislíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, poléfky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře raního objetního obřadu, kterým se pokorní lidští tvorové připomínají nebesúm, a znamení, která podávají jeden druhému a celému světu, že přečkali noc a že v mýru a klydu se započal jejich noví den.