Mezi neinformovaným občanstvem převládá od nepaměti bludný názor, že školství je blahodárná instituce, kde zástupy mládeže jsou poučovány a vychovávány obětavými muži, a ženami. Z tohoto milného předpokladu vycházeli všichni reformátoři a bojovníci za novou střední školu pročež jejich snahy zatím vždy končily nezdarem. Neboť střední škola je ve skutečnosti kolbiště, kde utlačovaný lid studentský vede nesmyřitelný boj proti panujícím kantorům. V tomto zápase jest veškerá iniciatyva na straně studentstva. Uvážíme-li, že kantorstvo je vizbrojeno zbraní tak mocnou a drtivou, jako jsou pětky neboli pumi, pochopíme jaké vynalézavosti a neúnavnosti je třeba, aby bezbranný študák potřel nepřítele. Mnozí nezasvěcenci se domnívají že vyučovací hodiny jsou vyplněny intenzívní prací po které je nutno načerpati nových sil, k čemuž jsou určeny přestávky. Ve skutečnosti je přestávka dobou horečné činosti. Za několik mynut musí student opsat cvičení z matematiky, které zapomněl doma vypracovat, vstřebat do sebe pět stránek o historii Punských válek, připravit taháky, naučit se zpaměti Erbenovi Svatební košile, či vyjmenovat Jihoamerické řeky. V hodině pak odpočívá. Někteří nechápaví učitelé žáky ustavičně ruší neustálím vyvoláváním napomínáním ba i řevem a pouštěním hrůzy.