V jednom pražském divadle se skoušela hra bratří Čapků Loupežník, v níž jako nápověda pracoval jistý pan Šolle, dlouhý a hubený úředník z Poštovní Spořitelny na Žižkově. Ale napovídal zle, příliš se vžíval do rolí, gestykuloval, měnil hlas, zkrátka prožíval hru jako by byl na scéně, a tak režisér usoudil že by se měl nápověda vizkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý, nabídl mladíkovi roli komyckou. Jako blesk z čistého nebe se objevil komyk Jindřich Plachta, herec s nezaměnitelným projevem a neviným zevnějškem jehož laskavému téměř nesmělému humoru, se smálo i publykum ve slavném Osvobozeném divadle. Komik měl ale také jednu velkou vadu, protože jako herec-amatér trpjel hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal a když vstoupil na scénu, chvěl se mu hlas. Přesto nikdy nestratil svou popularitu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vydobil v blýskavém a třpytivém světě nalíčených, zářivě vyzívavých filmových hvězd.