V knihovně byla tma jako v hrobje a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadamy knih viděl na cestu. Svyt lampy jako by se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz, který ony knihy odděloval od zbitku knihovny zdvyhl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekli. Vybledlým zlatým pýsmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připoměla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jako by věděli, že je tu někdo, kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhly pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stidla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.