V jednom pražském divadle se skoušela hra bratří Čapků Loupežník v níž jako nápovjeda pracoval jistý pan Šolle, dlouhý a hubený úředník z poštovní spořitelny na Žižkově. Ale napovídal zle, příliš se vžíval do rolí, gestikuloval, měnil hlas zkrátka prožíval hru jako by byl na scéně a tak režisér usoudil, že by se měl nápověda vizkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý, nabídl mladíkovy roly komickou. Jako blesk s čistého nebe se objevil komyk Jindřich Plachta, herec s nezaměnitelným projevem a neviným zevnějškem jehož laskavému téměř nesmělému humoru, se smálo i publikum ve slavném osvobozeném divadle. Komik měl ale také jednu velkou vadu protože jako herec-amatér trpjel hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal, a když vstoupil na scénu, chvěl se mu hlas. Přesto nikdy nestratil svou popularytu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vydobyl v blýskavém a třpytivém světě nalýčených, zářivě vyzívavých filmových hvězd.