V jednom Pražském divadle se zkoušela hra bratří čapků loupežník, v níž jako nápovjeda pracoval jistý pan Šolle dlouhý a hubený úředník z poštovní Spořitelny na Žižkově. Ale napovídal zle, příliš se vžíval do rolí, gestikuloval, měnil hlas zkrátka prožíval hru, jako by byl na scéně, a tak režisér usoudil, že by se měl nápověda vizkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý, nabídl mladíkovi roli komickou. Jako blesk z čistého nebe se objevil komyk Jindřich Plachta, herec s nezamněnitelným projevem a nevinným zevnějškem, jehož laskavému, téměř nesmělému humoru se smálo i publikum ve slavném osvobozeném divadle. Komyk měl ale také jednu velkou vadu, protože jako herec-amatér trpěl hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal, a když vstoupil na scénu, chvěl se mu hlas. Přesto nikdy neztratil svou popularitu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vydobyl v blískavém a třpitivém světě nalýčených, zářivě vyzívavých filmových hvězd.