V příštích dnech se sjelo do Zámecké tvrze mnoho vznešených hostí. Jedlo se, pilo a o ničem jiném se nemluvilo, než o blížící se velké události, o souboji, který rozhodne o budoucých majitelích panství zdejšího kraje. Jednoho slunného dne uprostřed léta sešly se hosté v blýzkém březovém háji. Jako poslední přicházejí zemanovi synové. Lesní rohy zasténali. Šípy vilétly z napjatých tětiv. Dva stíny vykreslili na obloze stejné oblouky. Oči všech letěly s nimi ale nestačily jejich rychlosti. Hluboké ticho náhle prolomil nadšený šum kolemstojících. Opět zazněl táhlý zvuk lesního rohu. Souboj skončil. Okamžik, který rozhodl o budoucích vládcích této krajiny minul. O kterém ze zemanových synů budou moci říkat, že je výtězem? Ale tváře těch, kteří horečně hledají odpověď, zústaly udiveny a zděšeny. Dva šípy, dva střelci, a přece nikdo z nich nevihrává. Ostří šípů dopadla v krátké vzdálenosti od sebe stejně daleko. Údiv pojal všechny, kteří stáli kolem. Starý zeman svraštil čelo, a nenacházeje najednou slov, přistoupil k oběma synům.