V jednom pražském divadle se skoušela hra bratří Čapků Loupežník v níž jako nápovjeda pracoval jistý pan Šolle, dlouhý a hubený úředník z poštovní spořitelny na Žižkově. Ale napovídal zle, příliš se vžíval do rolí, gestykuloval, měnil hlas zkrátka prožíval hru, jako by byl na scéně, a tak režisér usoudil že by se měl nápověda vizkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý, nabídl mladíkovi roly komyckou. Jako blesk z čistého nebe se objevil komik Jindřich Plachta, herec s nezaměnitelným projevem a neviným zevnějškem jehož laskavému, téměř nesmělému humoru se smálo i publykum ve slavném Osvobozeném divadle. Komik měl ale také jednu velkou vadu protože jako herec-amatér trpjel hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal, a když vstoupil na scénu chvěl se mu hlas. Přesto nikdy neztratil svou popularytu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vydobyl v blýskavém a třpytivém světě nalýčených, zářivě vyzívavých filmových hvězd.