V jednom pražském divadle se zkoušela hra bratří Čapků Loupežník v níž jako nápovjeda pracoval jistý pan Šolle, dlouhý a hubený úředník z poštovní spořitelny na Žižkově. Ale napovídal zle, příliš se vžíval do rolí gestikuloval, měnil hlas, zkrátka prožíval hru, jako by byl na scéně a tak režisér usoudil že by se měl nápověda vyzkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý nabídl mladíkovi roly komickou. Jako blesk z čistého nebe se oběvil komyk Jindřich Plachta, herec s nezamněnitelným projevem a nevinným zevnějškem jehož laskavému téměř nesmělému humoru, se smálo i publikum ve slavném osvobozeném divadle. Komik měl ale také jednu velkou vadu, protože jako herec-amatér trpjel hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal, a když vstoupil na scénu chvěl se mu hlas. Přesto nikdy neztratil svou popularitu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vydobil v blýskavém a třpitivém světě nalíčených, zářivě vyzývavých filmových hvězd.