Stáli jsme na hranicích věčné zimi. Pevným krokem jsme překročily ledovými vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klenbami, které se třpytily oslnivými křišťáli a jejichž varhany zněli jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jakoby podpírali samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolaly samý vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzývavý klyd. Mlčky stály kolem jeho trůnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovím brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve kdyš nejvyžší z nich zmizel v bjelavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmívajícím se palácem pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametaly všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovími klenbami, kde varhany bouřili jako v soudný den.