Stáli jsme na hranicích věčné zimy. Pevným krokem jsme překročily ledovými vlnami ztuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovími klenbami, které se třpytily oslnivými křišťály a jejichž varhany zněli jako vír podzemní bystřiny. Ztráceli jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyšší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolaly samí vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pišný a vyzívavý klid. Mlčky stály kolem jeho trůnu zkamenělí služebníci s lesklím ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyžší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmývajícím se palácem, pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.