Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování ůmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářů a vorařú. A co nabízeli hostům? Inu, lahúdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounů, cejnů a línů, to se pekly vábné kousky kaprů a ůhořů. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?