Pan Hrous měl hospůdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování ůmyslně. Na stěnách dvou úpravných pokojíkú visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčků, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázkú ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhúm rybářú a vorařú. A co nabízeli hostúm? Inu, lahůdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounú, cejnú a línů, to se pekly vábné kousky kaprú a ůhořú. Když pan Hrous nosil na stúl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propújčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?