Bil jednou jeden mudrc, jehož sláva obletěla svět. Říkalo se, že není otásky, kterou by neumněl zodpovědět, že není sporu, který by neusmýřil, a není žáka, který by od něj neodešel moudřejší. Jednoho dne ho navštívyla žena s malím chlapcem a stěžovala si: „Mistře! Mám velké trápení se svím sinkem. Víš, je hodný, šikovný a bistrý, ale má strašnou chybu. Věčně musí mlsat. Sní všechno sladké, co mu přijde pod ruku!“ „Dobře,“ pravil učenec, „odejděte, vraťte se příští týden a já si váš problém zatím promislím.“ Ženu to syce udivilo, že na tak prostou radu musí čekat, ale samozřejmě poslechla. Za týden přivedla chlapce znovu. „Ještě jsem otásku nevyřešil,“ vzdychl mudrc. „Odejdi a vrať se za týden.“ To celé se stalo ještě jednou. Teprf po třech týdnech mudrc chlapce přivolal: „Posliš,“ řekl mu vážně, „nemlsej tolik. Věř my, člověk se bes toho obejde.“ S tím chtěl oba propustit. Ale ženě to nedalo a zklamaně ho oslovyla: „Odpusť mi mou smnělost, ale to je všechno? To jsem přece synkovy řekla už stokrát! O tom jsi potřeboval přemýšlet tři týdny?“