Vesnice v údolí se probouzý. Drúbež si už odkokrhala a odkdákala své ráno ze dvora se ohlásil dobytek hlubokýmy tóny, lidi ještě není slišet. Aš když na kostele raní zvon ukončí svou povýdku, objeví se první známky lydského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komínem, nad druhým, třetím až na konec všech padesát nebo šedesát kommýnů celé vsy posýlá svúj dech k svketle modré obloze. Kouř se zvedá nevisoko nad střechy, je řítký, takže se brzy rozplívá v čisté vzdušné báni nad vsí. Nemůže bít na světě nic mýrnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lidských ohnišť. Stojíš nad vsý, vidiš průsvitné stužky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemislíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, polévky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře raního objetního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesúm, a znamení, která podávají jeden druhému a celému svketu, že přečkaly noc a že v míru a klydu se započal jejich noví den.