Vesnice v údolí se probouzý. Drúbeš si uš odkokrhala a odkdákala své ráno ze dvora se ohlásyl dobytek hlubokými tóny, lidi ještě není slišet. Aš když na kostele raní zvon ukončí svou povídku, objeví se první známky lydského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komínem, nad druhým, třetím až na konec všech padesát nebo šedesát komínů celé vsi posílá svúj dech k svketle modré obloze. Kouř se zvedá nevysoko nad střechy, je řídký, takže se brzi rozplívá v čisté vzdušné báni nad vsí. Nemůže být na světě nic mýrnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lických ohnišť. Stojíš nad vsí, vydiš průsvitné stužky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemyslíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, poléfky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře ranního objetního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesům, a znamení, která podávají jeden druhému a celému světu, že přečkaly noc a že v míru a klidu se započal jejich noví den.