Vesnice v údolí se probouzý. Drůbeš si už odkokrhala a odkdákala své ráno ze dvora se ohlásyl dobytek hlubokýmy tóny, lidi ještě není slyšet. Až když na kostele raní zvon ukončí svou povídku, oběví se první známky lidského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komínem, nad druhým, třetím aš na konec všech padesát nebo šedesát komínů celé vsy posílá svůj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevisoko nad střechy, je řítký, takže se brzy rozplívá v čisté vzdušné báni nad vsí. Nemůže bít na světě nic mýrnějšího a mýruplnějšího než toto dýchání jitřních lidských ohnišť. Stojíš nad vsí, vydiš průsvytné stušky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemyslíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, polévky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře ranního objetního obřadu, kterým se pokorní lidští tvorové připomínají nebesúm, a znamení, která podávají jeden druhému a celému svketu, že přečkaly noc a že v mýru a klydu se započal jejich noví den.