Vesnice v údolí se probouzí. Drúbež si uš odkokrhala a odkdákala své ráno, ze dvora se ohlásil dobitek hlubokýmy tóny, lidi ještě není slyšet. Až když na kostele ranní zvon ukončí svou povídku, objeví se první známky lidského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komínem, nad druhým, třetím až na konec všech padesát nebo šedesát komínů celé vsy posýlá svůj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevysoko nad střechy, je řítký, takže se brzy rozplívá v čisté vzdušné báni nad vsí. Nemůže být na světě nic mírnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lidských ohnišť. Stojíš nad vsý, vydiš průsvitné stušky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemyslíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, poléfky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře ranního obětního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesúm, a znamení, která podávají jeden druhému a celému svketu, že přečkali noc a že v mýru a klydu se započal jejich noví den.