V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadami knih vyděl na cestu. Svyt lampy jakoby se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz, který ony knihy oděloval od zbitku knihovny zdvihl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekli. Vybledlým zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připoměla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jako by věděly, že je tu někdo, kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stidla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.