Stáli jsme na hranicích věčné zimy. Pevným krokem jsme překročily ledovími vlnami ztuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovými klembami, které se třpytili oslnivími křišťáli a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztráceli jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyžší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolaly samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzývavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trúnu skamenělí služebníci s lesklým ledovím brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve kdyš nejvyžší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmívajícím se palácem, pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klembami, kde varhany bouřily jako v soudný den.