Stály jsme na hranicích vječné zimy. Pevným krokem jsme překročily ledovými vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klembami, které se třpytili oslnivími křišťáli a jejichž varhany zněli jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jakoby podpírali samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyšší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolaly samí vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pišný a vyzívavý klyd. Mlčky stáli kolem jeho trúnu skamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyžší z nich zmizel v bjelavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.