Karel Čapek přiznával že když namočí pero, a napíše první větu má celou věc tak v hlavě že může říci jak bude znít poslední věta. Bylo to psisko jako rukavice, s žabíma očima na tenkých nožkách, jež titěrně zvedalo jako, by věčně zábli. Do jeho staré pitomé hlavi se nevešlo nic jiného než jméno Pucinek a vědomí, že udělat loužičku je věc která se trestá. Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa a těžký hučící příval se vylil masivním proudem. V té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo ve žluté jezero, jež se s jekem horské bystřiny řítilo do parku, kde vyrývalo hluboké strouhy. V tu chvíli capalo psysko ze schodů. A když vydělo pod sebou to boží dopuštění zátopy, počalo se třást a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a, doznávajícího hříšníka.