V knihovně byla tma jako v hrobje a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svit lampi jako by se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy odděloval od zbitku knihovny, zdvyhl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekly. Vybledlím zlatým pýsmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připoměla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jako by věděli, že je tu někdo, kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhli pronikavé skřeky při nichž Harrymu stidla krev v žilách. Kniha křičela. Spěšně ji zaklapl a dal se na útěk.