Stály jsme na hranicích věčné zimi. Pevným krokem jsme překročily ledovími vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovými klembami, které se třpytili oslnivími křišťáli a jejichž varhany zněli jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolaly samí vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzývavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovím brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve když nejvyžší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmývajícím se palácem, pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuly pod chrámovými klenbami, kde varhany bouřili jako v soudný den.