Karel Čapek přiznával, že když namočí pero a napíše první větu má celou věc tak v hlavě že může říci jak bude znít poslední věta. Bylo to psysko jako rukavice, s žabíma očima na tenkých nožkách, jež titěrně zvedalo jako by věčně zábly. Do jeho staré, pitomé hlavy se nevešlo nic jiného než jméno Pucinek a vědomí, že udělat loužičku je věc která se trestá. Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa a těžký, hučící příval se vylil masivním proudem. V té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo ve žluté jezero jež se s jekem horské bystřiny řítilo do parku, kde vyrývalo hluboké strouhy. V tu chvíli capalo psisko se schodů. A když vydělo pod sebou to boží dopuštění zátopy počalo se třást a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a, doznávajícího hříšníka.