V jednom Pražském divadle se zkoušela hra bratří čapků Loupežník, v níž jako nápověda pracoval jistý pan Šolle, dlouhý a hubený úředník z Poštovní spořitelny na Žižkově. Ale napovídal zle, příliš se vžíval do rolí, gestykuloval, měnil hlas zkrátka prožíval hru jako by byl na scéně, a tak režisér usoudil že by se měl nápověda vyzkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý, nabídl mladíkovy roli komyckou. Jako blesk z čistého nebe se objevil komik Jindřich Plachta, herec s nezamněnitelným projevem a neviným zevnějškem jehož laskavému, téměř nesmělému humoru, se smálo i publykum ve slavném osvobozeném divadle. Komik měl ale také jednu velkou vadu protože jako herec-amatér trpjel hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal, a když vstoupil na scénu, chvěl se mu hlas. Přesto nikdy neztratil svou popularytu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vydobil v blýskavém a třpitivém světě nalíčených, zářivě vyzývavých filmových hvězd.