V příštích dnech se sjelo do Zámecké tvrze mnoho vznešených hostí. Jedlo se, pilo a o ničem jiném se nemluvilo, než o blýžící se velké události, o souboji, který rozhodne o budoucích majitelých panství zdejšího kraje. Jednoho sluného dne uprostřed léta sešly se hosté v blíském březovém háji. Jako poslední přicházejí zemanovi synové. Lesní rohy zasténali. Šípy vylétly z napjatých tětiv. Dva stíny vykreslili na obloze stejné oblouky. Oči všech letěli s nimy ale nestačili jejich rychlosti. Hluboké ticho náhle prolomyl nadšený šum kolemstojících. Opět zazněl táhlí zvuk lesního rohu. Souboj zkončil. Okamžik, který rozhodl o budoucích vládcích této krajiny minul. O kterém ze zemanových sinů budou moci říkat, že je výtězem? Ale tváře těch, kteří horečně hledají odpověť, zústaly udiveny a sděšeny. Dva šípy, dva střelci, a přece nikdo z nich nevyhrává. Ostří šípů dopadla v krátké vzdálenosti od sebe stejně daleko. Údiv pojal všechny, kteří stáli kolem. Starý zeman svraštil čelo, a nenacházeje najednou slov, přistoupil k objema sinům.