Vesnice v údolí se probouzí. Drůbeš si uš odkokrhala a odkdákala své ráno ze dvora se ohlásil dobytek hlubokýmy tóny, lidi ještě není slišet. Až když na kostele raní zvon ukončí svou povýdku, oběví se první známky lydského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komínem, nad druhým, třetím aš na konec všech padesát nebo šedesát kommínú celé vsy posýlá svúj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevysoko nad střechy, je řítký, takže se brzi rozplívá v čisté vzdušné báni nad vsý. Nemúže být na světě nic mírnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lidských ohnišť. Stojíš nad vsí, vydiš průsvytné stušky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemislíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, poléfky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře raního obětního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesům, a znamení, která podávají jeden druhému a celému světu, že přečkali noc a že v mýru a klidu se započal jejich noví den.