V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadami knih vyděl na cestu. Svyt lampy jakoby se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy oděloval od zbytku knihovny, zdvihl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekli. Vybledlým zlatým písmem, které se už odlupovalo tam stála slova v jazycích jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připomněla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jakoby věděli, že je tu někdo, kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhly pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stidla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.