Stáli jsme na hranicích vječné zimi. Pevným krokem jsme překročili ledovými vlnami ztuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovými klenbami, které se třpytily oslnivími křišťály a jejichž varhany zněly jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyžší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolali samí vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzývavý klyd. Mlčky stály kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem, pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klenbami, kde varhany bouřily jako v soudný den.