Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíkú visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčků, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhúm rybářů a vorařů. A co nabízeli hostúm? Inu, lahůdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounů, cejnú a línů, to se pekly vábné kousky kaprů a úhořú. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní půvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?