V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadami knih viděl na cestu. Svyt lampi jakoby se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy oděloval od zbitku knihovny zdvihl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekly. Vybledlím zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připoměla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jakoby věděli, že je tu někdo, kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.