V knihovně byla tma jako v hrobje a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svit lampy jakoby se vznášel ve vzduchu. Oddělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy odděloval od zbytku knihovny zdvyhl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekli. Vybledlím zlatým pýsmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích, jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připomněla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jako by věděly, že je tu někdo, kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.