Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to úhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčků, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářů a vorařů. A co nabízeli hostům? Inu, lahúdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounú, cejnů a línů, to se pekly vábné kousky kaprů a ůhořů. Když pan Hrous nosil na stúl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?