Pan Hrous měl hospůdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou úpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářú a vorařú. A co nabízeli hostům? Inu, lahúdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounú, cejnů a línů, to se pekly vábné kousky kaprů a úhořů. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?